Inscenace, která zkoumá utopickou imaginaci obyvatel Prahy.
Nedávno zesnulý britský hudební kritik Mark Fisher píše ve své poslední knize Ghosts of my Life o „pomalém rušení budoucnosti“. Reflektuje vývoj hudby za poslední dekádu a půl a přitom si všímá, že popové hvězdy a úspěšné kapely tvoří hudbu, která mohla být produkována už v 60. nebo 80. letech. Fisher tuto neschopnost přijít s hudbou, která by opravdu patřila do 21. století, pokládá za manifestaci obecnějšího jevu – slovy filozofů Nicka Srnicka a Alexe Williamse – za celospolečenskou neschopnost představit si utopické příští světy, přičemž „zdravá“ utopická imaginace je důležitým prostředkem ve snaze o lepší a spravedlivější budoucnost.
Je pravda, že naše schopnost představit si jiné budoucnosti, rozdílné společenské a ekonomické systémy, které by byly spravedlivější, je narušena? Je snadnější si představit konec světa než konec kapitalismu? Je utopie nadávkou? Co si myslí obyvatelé Prahy? A jak to přeložit do nedramatické inscenace?