I přišli k Ježíšovi a nalezli člověka toho, z kteréhož ďáblové vyšli, oděného a majícího rozum, on sedí u noh Ježíšových. I báli se. A vypravovali jim také ti, kteříž byli viděli, kterak jest ten vyproštěn, jenž ďábelství měl. Luk VII, 35-36
- listopadu uplynulo 200 let od narození spisovatele Fjodora Michailoviče Dostojevského. Román Běsi představuje jeden z vrcholů jeho tvorby, zároveň i přes svou košatost láká mnohé ke dramatickému ztvárnění. Největším zlem člověka je dle autora románu vlažnost srdce a víry, nikoliv ateismus. Lze říci, že Dostojevského zajímají výhradně „věčné problémy lidské existence, její smysl, meze, účel, svoboda, nesmrtelnost, dobro, zlo, jsoucnost Boží“. Centrem dění Běsů je mladý vzdělaný šlechtic Nikolaj Vsevolodovič Stavrogin – okouzlující všechny (ženy ale i muže) svou tajemnou osobností. Je to hrdina hraničního typu, člověk zkoumající hranice lidského jednání. Je světcem nebo Ďáblem? Sveden nástrahami zla zakouší a zároveň způsobuje jiným utrpení. Podílí se na rozvratu klidného života ve městě, zároveň se brání stát „novým Carem“.
Dramatizace podobně jako román není pouhou „černou kronikou“ vyvolávající depresivní stavy (viz – známý obraz Emila Filly), Běsi (krásy) jsou plné ironie a humoru, ale také vášní a touhy po nalezení životní harmonie. Do jisté míry také reflektují rozdíl mezi východním a západním myšlením.