Záclona u našeho okna už zase shořela.
Jedno srdce hoří, druhé plyne po řece. Setkají se jedině v „čase srdce“. Setkání dvou bytostných básníků Ingeborg Bachmannové (1926–1973) a Paula Celana (1920–1970) v poválečné Vídni bylo srážkou dvou protilehlých pólů traumatu. Otec Bachmannové byl důstojníkem rakouské armády, zatímco Celanovi rodiče zemřeli v koncentračním táboře, a on sám unikl transportu jen o vlásek. Spojeni byli také vztahem k jazyku, který jim byl jediným skutečným domovem a současně trestem a nedorozuměním. Právě skrze něj se dohledávali, ztráceli, zraňovali i léčili. Útržky jejich dopisů, neodeslaných konceptů a veršů, mezi nimiž plyne čas a život, jsou polem s námi sdílené imaginace. Sněním o tom druhém, o tvůrčím i milostném souznění, které je často spíše představou než realitou. Kam sahá jazyk, jímž se náležitě člověk znázorňuje a zobrazuje, jaký je svět?