Po Národní třídě napsal Rudiš pro Feste další text. Tentokrát jde o problémy a konflikty z ryze mužského prostředí. Čekání na konec světa je sebestředným a šovinistickým pohledem do zcela rezignované mužské vůle. Vidíme několik mužů v pánské sauně, kteří ve vzájemných plcích trénují umění nechtít od života vůbec nic.
„On sbírá motýly. On si chová doma ty larvičky a zabíjí je. Říká, že motýl se musí zabít hned ve chvíli, kdy se vylíhne, kdy poprvé roztáhne křídla. V té chvíli ho musíš zabít, aby z křídel nesetřásl ten svůj panenský prach. A tak můj soused číhá hodiny s jehlou s jedem nad kuklou, ze které se klube motýl, trvá to dlouho, ale nikdy nevíte, kdy přesně se to stane, a tak tenhle můj soused zabiják tam stojí a když motýl poprvé roztáhne křídla, tak mu za hlavu píchne tu injekci a motýl strne v té své kráse, v té chvíli, kdy se probouzí do života a vstupuje do smrti. A já přísahám, že to vždycky slyším, když ten motýl umře.“