Díla. Autoportrét. Sebevražda

„Deset osob mluví v minulém čase o jistém muži, aniž by zmínili jeho jméno. V průběhu jedné hodiny probírají různá témata, která se jej týkají. Ve výsledném sestřihu se střídají tvrzení jedněch a druhých, občas si vzájemně odporující. Tato svědectví skládají dohromady nejednoznačný portrét. Navzdory velkému množství vyprávěných příběhů zůstává jeho totožnost nejasná, jeho jméno a tvář neznámé. Může to být kdokoli. Režisér natočil deset svých přátel, jak odpovídají na otázky, které se ho týkají. Zadání znělo: ‚Mluvte o mně v minulém čase, ve třetí osobě. Představte si, že jsem deset let mrtvý. Odpovídáte vyšetřovateli.’“

Soupis 533 nerealizovaných, často i nerealizovatelných uměleckých děl; krátká afirmativní sdělení v první osobě; poslední autorův text podávající zprávu o životě jeho přítele, který spáchal sebevraždu (deset dní po odevzdání rukopisu do nakladatelství si vzal život autor sám). Tři zásadní knihy francouzského fotografa, konceptuálního umělce a spisovatele Édouarda Levého (1965–2007), stejně jako jeho tajemná a jedinečná osobnost, jsou materiálem nové inscenace Viktorie Vášové, která se v MeetFactory představila adaptací Barnesova Hukotu času.

Autorův prostý, sugestivní, zároveň podvratný, provokativní i radikální literární styl nabízí otázky přiléhavě divadelní a scénicky inspirativní: Vzniká umělecké dílo svou fyzickou realizací, nebo již ve chvíli, kdy je mentálně počato? Jak umělecká samota, v níž se člověk, pohlcený svým myšlením nachází, kontrastuje s prací divadelní, která je ze své podstaty zapojena na kolektivnosti a spolupráci? Jakým způsobem referuje absurdita jazyka o podstatě života jako takového? Náhoda, nevědomost a percepční nehody o přesnosti, pravdě a tvůrčí svobodě? Jinými slovy: „Originální a strhující inscenace plná vzájemně propletených, nepředvídatelných událostí, při nichž se nečekaným způsobem propojují osudy postav.”