Před desatero zimami a devatero léty, se v chalupě pod dědinou narodil malý chlapeček Honza. Bylo to dítě jako každé jiné, možná jen trochu chytřejší, než bývalo obvyklé. Jeho starostlivé mamince se z něj podařilo vychovat moc príma kluka. A tady to vlastně všechno začalo. Jednoho dne si maminka uvědomila, že víc už Honzu sama nenaučí. Sbalila mu proto uzlíček a poslala ho do světa na zkušenou. Honzovi se zprvu nechtělo. Ale protože věděl, že maminky mají vždycky pravdu, slezl z pece a šel. A byla to cesta dlouhá, občas i krušná, ale pořád veselá. Že měl Honza odjakživa dobré srdce, a k tomu i za ušima, povedl se mu nejeden husarský kousek. Chytře přelstil nenasytnou šafářku, lakotnou selku na sekyrkovou polévku utáhl, sedlákovi vytřel zrak, u loupežníků ve vší počestnosti sloužil, čímž si majestátní úřad královského bubeníka proti sobě pohněval. A dokonce se sám stal málem králem. Ještě štěstí, že pro všechny ty svoje klukoviny nakonec nepřišel o to nejcennější, co na své cestě našel – o vroucí lásku sedlákovic děvečky Mařenky.