Divadelní adaptace románu Mánisteinn, v češtině Měsíční kámen, navazuje na úspěšný česko-islandský divadelní projekt Skugga Baldur, který získal Cenu Divadelních novin v kategorii Alternativní divadlo roku 2016 a doposud se uvádí na scéně Studia Hrdinů v Praze.
Česko-islandský tvůrčí tým a jeho partneři tentokrát usilují o vytvoření platformy pro otevřenou diskuzi o životních podmínkách a právech queer komunity nejen na Islandu, ale především v České republice. Vnímání sexuálních menšin heteronormativní většinovou společností je zde stále zatíženo určitými stereotypy, falešnými představami, předsudky a klišé, což se často a výrazně odráží i ve způsobu zobrazování LGBT komunity v kontextu divadelní a filmové tvorby.
Snaha o posun vnímání těchto témat přirozeně vychází z literární předlohy, Sjónovy novely Mánisteinn (Měsíční kámen: Příběh chlapce, který nikdy nebyl). Pozornost je tu sice soustředěna na vnitřní prožívání světa očima osamělého chlapce, jehož osud určuje sexuální orientace i chybějící rodinné zázemí, hlavním a vše prostupujícím motivem je však svoboda a nezávislost jedince, který svou „jinakost“ – islandsky „hinsegin“ – přijímá jako přirozenost a možnost žít jako autonomní lidská bytost, bez ohledu na hodnocení a soudy okolí.
Děj se odehrává v Reykjavíku roku 1918, v posledním roce první světové války, kdy Islanďané slaví vítězství staletého boje o nezávislost, zároveň však vypuká epidemie španělské chřipky a vybuchuje sopka Katla. V tomto hraničním momentu ohrožení života, permanentního pohybu a přeskupování sil se setkávají dva hlavní hrdinové příběhu, chlapec Máni (Měsíc) a dívka Sól (Slunce). Nosnou tematickou linkou divadelní adaptace Mánisteinn je tedy sice platonický, avšak intenzivní a osudový vztah této ústřední dvojice. Máni a Sól představují dva póly, obrácený a propojený mužský a ženský princip obsažený zároveň ve dvojjediné bytosti – nespoutané Irmě Vep, hrdince představované skutečnou herečkou éry němých filmů Musidorou, která byla proslulá svým androgynním vzhledem. Dalším podstatným motivem jsou počátky filmových projekcí a vznik prvních biografů v Reykjavíku, kde chlapec Máni nachází útočiště a objevuje svou vášeň k filmu.
Partnery projektu jsou Islandské centrum performativního umění Tjarnarbíó a Islandské národní sdružení sexuálních menšin Samtökin ´78. Díky spolupráci těchto dvou institucí je zajištěno zázemí a prostor pro uvádění inscenace na Islandu a veškerý doprovodný program, především veřejné diskuze s publikem pod vedením Ásty Kristín Benediktsdóttir, literární vědkyně se specializací na islandskou moderní literaturu.