Po škole je inscenací o vzdělávání, paměti, učení a naší závislosti na informacích. Inscenace o „věku informací“ bez učitelů, o žácích bez informací a učitelích bez žáků. Současné podobenství o návratu k osobnímu „učení starých Mistrů“, kteří osamělí putují dystopickou krajinou.
„Mě nikdo nemusel učit chodit, já už jsem to uměl.“ On a on. Učitel a Žák. Dva osamělí poutníci ve světě, kde se pravděpodobně už všechno stalo. Ve světě, kde tok informací nelze zabrzdit a řeku vědomostí nemá úplně kdo regulovat, tak, aby tekla tím „správným“ směrem.
Učitel a Žák – dva archetypální „lůzři“, kteří na sebe zbyli. Původně nedobrovolně, ovšem postupem času zjišťují, že jsou si odedávna souzeni. A čas plyne. Do jednoho dne se vejde celá jejich minulost, přítomnost i budoucnost. Jeden se ptá, druhý odpovídá; a opačně. Přichází únava. Je horko a nemají co pít, nikde žádný signál ani připojení, jen kdesi v dálce cíl, město, země, vesnice, která nutně potřebuje nového Mistra pro své žáky a Mistr zase potřebuje předávat své učení, aby se úplně nezapomnělo. Společně jdou polní cestou až k lesu. Les je velký, hluboký a tajemný. Útočiště i past. A pak je tu Houba, mycí pomůcka i živý organismus, v každém případě ale někdo „nasáklý“ – vodou, informacemi, legendami, mýty i rituály, zkrátka žádná tabula rasa. Někdo, kdo je tu odpradávna a může být prostředkem poznání i ztracení. Někdo, kdo může dát tomuto grotesknímu školnímu tripu nečekaný směr. Může i tohle být škola? Může i tohle být zkouška?