Pohřeb sardinky

Hlavní hrdina stojí u okna svého pokoje. Je připoután řetězem zapuštěným do zdi a mluví o Altagoře a Líze. Vypráví, jak ho navštěvovaly, jak o něho pečovaly, jak jej učily a také, jak jej mučily. Okolnosti a důvod jeho uvěznění neznáme, stejně tak neznáme jeho samotného. V opakujícím se rytmu nazíráme pouze jednotlivé vztahové epizody, kde psychické násilí a sexuální sadismus nastoluje prazvláštní komiku. Jeho infantilní mentalita nás navádí k otázkám po svobodě a odsouzení. Dialog poskytuje jen málo odpovědí. Dramatické napětí vytváří kontrast uzavřeného světa erotického otroctví a minimální potřeba úniku. Vyhrocené pudové fantazie jsou tu formou lásky.

Arrabalův text nezobrazuje skutečnost nějak vzdálenou našemu světu. Je zrcadlem reality. Každá myšlenka a představa se v okamžiku svého zrození stává stejně opravdovou jako systém světa, na kterém jsme se jako lidé vesměs shodli. Tradiční svět se může stát stejně nereálným jako kterákoli fantazie.