Poslední kapitola dějin světa

Inscenace vychází z textu „O loutkovém divadle“ Heinricha von Kleista a rozhovorů s herci v Berlíně a v Praze.

Tak jako se dvě přímky protnou v nekonečnu a znova objeví na počátku, nebo jako obraz ve vypouklém zrcadle, který se od lidí nekonečně vzdaluje a zároveň zjevuje těsně před nimi, i poznání, které takřka projde nekonečnem, dostaví se znova jako půvab. V nejčistší podobě se vyskytuje v takovém těle, které buďto postrádá veškeré vědomí, nebo naopak oplývá vědomím nekonečným, tzn. buď u loutky, anebo u Boha.

Trochu rozhozený jsem se zeptal, jestli to znamená, že musíme znovu pojíst ze stromu poznání, pokud chceme upadnout zpět do stavu nevinnosti. Ovšem, odpověděl, právě to je poslední kapitola dějin světa.

Během prvních vln pandemie zůstala všechna divadla zavřená. Dělá právě lidská přítomnost divadlo divadlem? Co způsobuje, že lidé vnímají prostor jako divadelní, přestože v něm chybí herci? Inscenace Poslední kapitola dějin světa zkoumá lidskou nepřítomnost a konfrontuje prázdný divadelní prostor s herci, kteří získávají své jeviště zpět.

Inscenace vychází jednak ze série rozhovorů, které Katharina Schmitt vedla s herci v Berlíně a v Praze na podzim roku 2021, jednak z eseje Heinricha von Kleista O loutkovém divadle. Kleist již před dvou sty lety popsal utopii divadla, ve kterém loutka převezme hercovu práci. Jak v době krize a změny základních paradigmat najít adekvátní herecká či společenská gesta?