„Úklid je práce, která je vidět, až když jí nikdo nedělá.“ – Pierrette Hondagneu-Sotelo
Autorská inscenace o práci v domácnostech, práci na černo, péči a rodičovství na dálku vycházející z dokumentárních rozhovorů s ženami pracujícími v České republice v těch nejmizerněji placených profesích. Ideálně bez smlouvy. Samozřejmě.
Tak trochu dark pop, tak trochu žonglování s tématy, mopem a kusem hadru. Temně dokumentární ve své podstatě a jasně barevné na vyčištěném povrchu. Hlasy z východu a z nejspodnějších hlubin práce, kterou západní, ale i česká společnost nechce vidět, ovšem někdo tu práci dělat musí, že jo?
Tři mluvčí. Tekuté charaktery žen vypráví o nepsaných pravidlech péče, která po staletí tvoří gender. Superhrdinky úklidu, Eurydiky čekající v říši stínů, zatímco se budoucnost loaduje, zero waste mámy, co si kupují emoci a kvalitní čas na své děti. Češky jsou pendlerky, zatímco Ukrajinky jsou migrantky. Něco se čistí vodou, něco na sucho, něco denně a něco se prostě vyčistit nedá. Společnost, stejně jako úklid, má svá pravidla. A pak přijde válka. A prach znovu usedá na čisté tiché předměty. A ten prach se v prachy obrací a v noci mluví o tom, že poslední vrstva Země se dokonale obejde bez lidí.