Vesnicí Habrůvka projde rok, od hodů po žně. Čas setby, zrání a sklizně netýká se jen přírody, ale i lidských osudů.
Miroslav Krobot zdramatizoval román o vesnické komunitě Habrůvky tak dobře a sugestivně, že se řadí k tomu nejlepšímu v českém dramatu. „Vášnivá láska, láska zbožňující, láska jako oběť, láska platonická, láska mateřská, láska k Bohu, láska k bližnímu… její základní vlastností je nevypočitatelnost… Lidé láskou napadení ztrácejí imunitu, jsou bezmocní vůči osudu. Ta bezmocnost je bolestivá, ponižující, ale lidská. Habrůvští hrdinové přijímají toto potrefení věcně a tiše, s pokorou. Jako něco, co nemohlo být jinak, co prostě takhle dopadlo.“