Spíš než prózou, je Román Zajícův Francise Jamma (1868–1938) proudem básní, které pojednávají o setkání Zajíce a svatého Františka uprostřed kopců a polí, kde se štěkot smeček pojí s žárem slunce, s ostrou střelbou, se zrousanými tlapkami, se závratí útěku, s pachem jílu, s leskem potoka, s kolébáním plané mrkve, s šustotem kukuřice, se svitem měsíce… Je to Zajícův sen, v němž květiny, slunce i déšť hovoří vlastní řečí.