Síla zvyku

Posedlost zábavou? Zábava anarchistickou posedlostí? Kde se tady láme hranice mezi genialitou a chimérou dokonalosti, která už nikoho nezajímá a ničeho nedosahuje? Bác. Groteska! Samolibý cirkusový bard Caribaldi se ukrývá na rozcestí, na poslední štaci. Snaží se ze všech sil ze svých úslužných a pokrčených loutek-zaměstnanců vydolovat nehorázné výkony! Oni na ně ale očividně nemají. Hrajte! Nástroje přeci máte, dovedete s nimi i žonglovat! Vybrakovaný arzenál šmíráckých vtipů – kopance do zadku. Ustavičné padání čapky z hlavy. Kdo se tu komu směje? Umělec má dělat všechno proto, aby odešel ze scény při síle. Zvyk je cirkusácká košile. Výzva pro „staré“ bardy souboru, k znovunalezení energie a radosti z hereckého sebeobviňování. Je teď ten správný čas na revizi vlastního tvůrčího stylu? Na pohled do zrcadla vlastní autoritativní umělecké dráhy? Co v něm lze uvidět? Slova a větné formulace tvoří v „tragikomedii“ rakouského cynika Thomase Bernharda nezadržitelnou průtrž. Slovní obraty a přemety se recyklují ad absurdum, až všechna situační pravidla hry postrádají smysl. Koncept slova proti nekompromisní čistotě exaltovaného minimalismu. Ohne Drama. Ohne Witz?