Teď když mám dům spálený na popel, vidím lépe na měsíc

Inscenace volně navazující na odkaz divadla mimů, inspirovaná pobytem tvůrců na Miskatonické Univerzitě.

Co byste zachránili z hořícího domu? Jak byste se vypořádali s náhlou ztrátou střechy nad hlavou nebo svého zázemí? Jak nudné je být bezdomovcem?

Bezdomovec a démon, dva samurajové, dva klauni, dva tanečníci butó, dvě gejši. Z chumlu japonských lidových pohádek a pověstí vystupují lidské postavy a jiná stvoření, pohybují se tiše, za zvuků kota a klepání geta. Kolik masek máš, tolikrát jsi člověkem, nebo alespoň jeho zakrouceným stínem. Převleky rychlé jako švihání bokkenem, přesné jako kata, účinné jako hnojení močovinou. Roste rákos, rostou vlasy, rostou nehty. Jenže bezdomovec je jako šnek – všechno má s sebou, všechno si zabalí a zmizí beze stopy. A protože nemá adresu, už ho nikdy nenajdeme.