Jsem muž? Co smím? Co nesmím? Co musím? Kdo mi to řekne? Co ze mě může být vidět? Můžu to, co cítím uvnitř, cítit i navenek?
Autoři zkoumají stereotypy, normy a očekávání, které se lidé naučili, které si vytvořili, které si zautomatizovali a snaží se je odlupovat. Toto „odlupování“ zpracovávají a zpřítomňují na jevišti. Jak komunikovat, aby člověk nic nevnucoval, ale zároveň vyjádřil, co cítí? Autoři hledají svět, v němž by měly/i být vidět všechny/všichni takové/takoví, jaké/jací jsou i s jejich emocemi.
Ufftenživot a Studio Alta experimentují s hranicemi toho, co a jak dokáží herci v divadle říct, a taky s tím, co ještě je divadlo. Nekladou si žánrové, formální ani výrazové hranice, divadelní tvar chápou jako svobodné teritorium, kde je možné vše. Dokonce si i beztrestně zaplakat.