Zpověď bachaře

Divadelní zúčtování s komunistickou minulostí. Odpověď na mementa lásky i hrůzy vrytá do omítek cel žalářů.

Každá z postav inscenace Zpověď bachaře má svůj předobraz v konkrétním člověku. Hru je věnována těmto skrytým autorům a autorkám – lidem, kteří žili, trpěli, vzdorovali i umírali v komunistických lágrech v době inscenovaných politických procesů vrcholících v 50. letech minulého století.

Inscenace vznikla na motivy dobových dokumentů, textů, vzpomínek a osudů. Děj hry je inspirován zvláště osudy Mons. Jan Podveského odsouzeného v souvislosti s babickými procesy, jehož příběh zaznamenal Jaroslav Sojka v knize Příteli, tenkrát jsem věřil, dnes mám vše ověřené. Kniha také zachycuje vzpomínku Jana Podveského na Marii Rezkovou, která se v reakci na zlovůli režimu nabídla jako smírná oběť a tragicky zemřela ve svých pětadvaceti letech na začátku padesátých let.

Podrobný vhled do praktik vyšetřovacích orgánů poskytl krátce vězněný vyšetřovatel státní bezpečnosti Bohumil Doubek v rozsáhlé výpovědi, kterou sepsal v rámci vlastní obhajoby.

Se zločineckým režimem stalinistického typu, k jehož nejzrůdnějším projevům patřily justiční vraždy zákulisně řízené sovětskými poradci, se společnost dosud nevypořádala. Původci zločinů nebyli většinou odhaleni, za jejich skutky nebyl vyměřen odpovídající trest. Dnes jsme svědky přímého vlivu bývalých komunistů a agentů Státní bezpečnosti na řízení státu. Dochází k bagatelizování totality. O to naléhavější je potřeba zdůrazňovat, že jsme na ni nezapomněli. Hru Zpověď bachaře vnímáme jako naše vyrovnání s minulostí a projev úcty těm, kteří promlouvají písemnými svědectvími či ve vzpomínkách svých blízkých i spoluvězňů, a také těch bezejmenných, odkazujících nám mementa lásky i hrůzy vyškrábaná do omítek cel žalářů.