Toč se a vrč můj kolovrátku, všecko ve světě jen na obrátku, a život lidský jako sen…
Poklad, Svatební košile, Polednice, Zlatý kolovrat, Štědrý den, Holoubek, Vodník nebo Dceřina kletba… Notoricky známé texty, které jsou v současné společnosti vnímány jako jakási hororová pohádka. Právě tento fakt se stal impulzem k uvažování nad divadelním zpracováním, které by více než pohádkové motivy akcentovalo fenomenální použití nesčetných metafor, jimiž je Erbenův text protkán.
Režisérka Eliška Říhová z celé Kytice citlivě vypreparovala základní desku svojí inscenace, a to vztah matky a dcery, který je nejen východiskem většiny balad, ale především hybatelem jejich děje. Spolu s dramaturgyní Alžbětou Novákovou rozvíjí situaci jak konkrétní matky, která zabije své dítě, tak matky archetypální, která třímá v rukou celý svět. Matku lze vnímat jako univerzální pravzor bez ohledu na gender, a proto se s ní diváci setkají v mužském obsazení, v podobě oceňovaného herce Michala Kerna. Dceru v různých vývojových stádiích zhmotní Lukas Blaha Bliss, Sára Vosobová a David Petrželka.
Kytice z pověstí národních je ztělesněním textu, který od devatenáctého století prochází životem všech lidí v naší zemi. I proto si autorky myslí, že je možné, považovat Erbenovy verše za náš domov, „our homeland“, hájemství, do kterého se ale málokdo chce schovat, protože na první pohled překypuje bezmocí, krutostí a smrtí. Inscenace Kytice, my homeland předkládá všechny tyto atributy jako transformační nutnost, kterou si rodiče a jejich děti musí odžít, aby postoupili ve svém vztahu dál. Balady tedy slouží jako metaforická paralela ke komplikovanému vztahu dítě-rodič, který po generace oboustranně protkává strach ze selhání.
Vyprávěn je příběh matky, která má nekonečný počet pokusů na to, dovést k dospělému životu svoji dceru. Dítě v Kytici sice opakovaně umírá, ale také se znovu a znovu rodí.