Otec umírá, syn dospívá. A Havrana zase nikdo nevyvenčil. Za okny bytu na bratislavské Fedákově ulici běží čas. Tichá domácnost pulzuje bigbítem, konflikty i otázkami, o nichž se těžko mluví a o něco snáz… snad... píše. Jak daleko může být z pokoje do pokoje? Od muže k chlapci a od chlapce k muži? A jak tuto vzdálenost překlenout, keď času je málo a voda stúpa?
Dopisy, které si osmačtyřicetiletý slovenský hudebník a dokumentarista Dežo Ursiny (1947-1995) a jeho sedmnáctiletý syn Jakub (1977) posílali přes chodbu svého bytu, poté co se Jakub k otci nastěhoval, jsou pokusem sžít se a najít ve svém soužití harmonii, nezůstat si při vědomí Dežovy smrtelné nemoci nic dlužní. S odvahou otevírat osobní a bolavá témata a v touze zůstat upřímní a pravdiví se v nich oba pisatelé vyznávají ze svých strachů, závislostí i nadějí, odkrývají svou zranitelnost i schopnost zraňovat, zakoušejí jeden v druhém vlastní konečnost i nekonečnost.
Korespondenci, vydanou pod názvem Ahoj Tato – Milý Kubo, „provázkovská“ inscenace mísí s Dežovými zápisky a s živě hranými písněmi bez refrénů, v nichž „bratislavský John Lennon“ nezaměnitelným způsobem deklamoval texty plné všednosti, smutku i touhy po svobodě. Rozeznívá drsně křehký svět mužské intimity a zve k zaposlouchání se do (dis)harmonií vztahů s těmi, kdo jsou nám nejblíž.