Pohybově-obrazová inscenace vychází z nezveřejněných deníků výjimečného režiséra Petra Lébla (1965–1999), který byl jednou z nejvýznamnějších uměleckých osobností českého divadla devadesátých let. A to nejen profesionálního (sedm let vedl Divadlo Na zábradlí), ale i amatérského, kde v osmdesátých letech začínal.
Kromě toho, že do českého divadla přivedl – a jako jeden z mála během své krátké kariéry důsledně zkoumal – postmoderní přístup k umění, byl také komplexní, složitou personou, která nás dodnes fascinuje svou vášní pro divadlo i totální oddaností tvorbě. O Léblovi vzniklo několik knih (jedna už dokonce za jeho života) a jeho pracovní i soukromý život je bohatě zdokumentován, pro nás je však východiskem jeho soukromý deník z posledního roku života, který předčasně ukončil sebevraždou. Diváci tak před sebou mají nejen fascinujícího tvůrce, ale i nešťastně zamilovaného člověka, často ztraceného, leckdy na pokraji šílenství, zmítaného milostným citem a doslova oslepeného láskou.
Zní to pateticky, ale znamená to skvělé východisko pro jevištní zkoumání toho, jak vyjádřit naplněnou vášeň pro umění a nenaplněnou vášeň pro jiného člověka jevištně. K projektu byla přizvána významná česká tanečnice Tereza Ondrová, výjimečná, talentovaná a autorská tvůrkyně, jež je oceňovaná doma i v zahraničí. Po letech práce s víceméně činoherními (byť často autorskými) látkami se tvůrci chtějí vydat cestou pohybového vyjádření a žánrových přesahů. Nepopisné, ne-realistické obsazení hlavní role (Tereza se totiž stane Petrem Léblem) vylučuje životopisný přístup: napovídá spíše převodu vnitřních pocitů v jazyk těla, a potažmo scénického obrazu.
Lébl ve svých inscenacích vždy dbal na výtvarnou stránku díla (ostatně byl i aktivním scénografem), rytmus, dynamiku, tempo, expresi – a to je blízké i autorské tvorbě, i to chtějí tvůrci rozvíjet dál. Lébl začínal režírovat ve zdánlivě nevyhovujících podmínkách kulturních sálů, kde se v osmdesátých letech tak dařilo amatérskému divadlu: i proto míříme s projektem inspirovaným jeho životem a tvorbou právě do Vzletu, který někdejší Dopravní podniky svým interiérem také připomíná. „Nevýhody“ Vzletu pro klasické divadlo si tvůrci uvědomují a berou do hry; vychází z přirozené architektury prostoru a ohledávají jeho možnosti. Inscenace tak bude i hledáním toho, jak vytvořit silné jevištní dílo zcela mimo tradiční scény. Jméno Petra Lébla je známé generaci dnešních čtyřicátníků (a starší), ti ještě zažili jeho premiéry. Tvůrci však necílí jenom na ně, inscenace bude projektem o vášni a lásce jako o univerzálních tématech, nikoliv nějakým „slovníkovým heslem“. Informace bylo to posledních, co chtěl Lébl svými inscenacemi předávat.