Ještě pořád je den. Trvá už pěkně dlouho. Slavíme a užíváme si, příroda je zatím mírná, sem tam tornádo. Z hlubin Země ještě pořád teče černé slunce, tisíciletý produkt fotosyntézy. Stojíme pevnýma nohama na pevné zemi, putujeme rychle a pohodlně. Na ledovec jezdíme maximálně tak lyžovat. A pak někdo řekne, že večírek končí. Už? Začíná se stmívat. Jak to? Ještě jednu písničku, ještě jeden drink! A pak se v našem úhledném pokoji objeví propast. Stojíme na jejím okraji. Je sice úzká, můžeme ji překročit, můžeme slavit dál, ale jako by nás síly opustily. Najednou to prostě nejde. Propast je hluboká, díváme se do její zmrzlé minulosti a z jejích útrob zní hudba. Pod našima nohama taje ledovec. A pod ním je cosi černého. Dialog o budoucnosti, která je příliš depresivní na to, abychom k ní vzhlíželi. O propasti s názvem Deprese. O hledání nového jazyka, kterým spolu mluvit. O změně paradigmatu. O naději. Teprve prý když lidstvo stojí před katastrofou, ukáže se, co v nás je.
Inscenace vzniká jako koprodukce Kolonie z.s. a A studia Rubín.