V divadelním projektu První rána kapitána se setkávají dva zdánlivě odlišné světy, dva týmy: Dvě generace. Každá si o té druhé něco myslí a každá si myslí něco o sobě. Dávají se do řeči, oťukávají a poznávají se. Jak moc se jejich představy míjí s realitou? Vidí se v sobě navzájem? Jaké strachy sdílí? Jak si představují budoucnost a jak se dostali do bodu, ve kterém jsou teď?
Eva (17 let): Píšu tuhle anotaci a jsem přejedená špaget s kečupem. Jsem sama doma. Dneska jsem nebyla ve škole a mám pocit, že jsou na mě rodiče naštvaní, že s nimi netrávím moc času. Chápu to, ale je fakt fajn dělat hodně věcí a hlavně dělat si je jak chci. Občas mě přepadne strach z toho, že rostu a z času, který bych měla nějak smysluplně vyplnit. Nevím kam, a jestli, chci na vysokou. Chtěla bych toho dělat tolik, že si neumím vybrat.
Rózi (14 let): Ještě určitě nechci být dospělá, jsem ráda za to, že můžu být v tomhle věku, i když se možná může zdát děsný, jen… bych možná chtěla trochu víc volnosti. V tom, co dělám, kam chodím, jaké svoje názory říkám. Protože spousta lidí nás puberťáky nerespektuje a nebere vážně. Je to zvláštní. Někdy mám pocit, jako že už jsem velká a zodpovědná a jindy je ze mě zase malý dítě.
Petr (27 let): Když mi bylo zhruba tolik, co vám, tak jsem si ze stresu z přijímaček na střední při psaní testu propotil kompletně celé kalhoty. Taky jsem si myslel, že musím přesně vědět jak bude vypadat můj život za 10 let.