Marie Čermínová, známá pod jménem Toyen, je provokující záhadou. Byla hvězdou, která nikdy neposkytla jediný rozhovor a ačkoli byla účastníkem přelomových událostí, které formovaly umění a společnost dvacátého století, nikdy nepodala jediné svědectví. Kromě svého díla. To je to jediné, co po sobě chtěla zanechat. Jinak pečlivě zametala stopy.
Toyen je spletitým labyrintem. Mořskou pannou, kterou si možno splést s hřbetem vlny. Hlubinou, ve které se snadno ztrácí povědomí o směru. Je vodní příšerou nebo snad démonem z pralesa. Toyen je báseň.
V této inscenaci je radost meziválečné avantgardy ozvěnou. Stejně tak i následné peklo diktatur je už jen zlým snem. Co zbylo? Toyen jako stará podivínská Pařížanka, která vyráží do kina na porno a neustále něco stříhá a lepí. Toyen, která ví, že se do Prahy už nikdy nevrátí. Toyen, která už nevěří v dobré konce. Možná ví, že ta hlubina, do které se skrze umění nořila, žádný konec nemá. Co v ní vlastně celý život lovila? Svobodu? Chytla ji? Nebo jí vyklouzla z ruky? Možná. Jistojistě se jí ale dotkla.