"Řekli mi, že mám nastoupit do tramvaje, která jede do stanice Touha." Příběh naprostého vzájemného neporozumění.
„Je to americká hra, která je navíc vpravdě americká. Čím déle do této hry pronikáte, tím víc chápete, jak hra je nekonečně duševně plná a smekáte před tímto dramatikem pomyslný klobouk. Možná, že je dobře, že je to můj první Tennessee Williams vůbec, kterého mám tu čest inscenovat, byť tak pozdě. Ale myslím, že je dobře, že tak pozdě.“
Ladislav Smoček
Počátkem roku 1945 začíná Tennessee Williams pracovat na hře Tramvaj do stanice Touha (A Streetcar Named Desire). Hra se původně jmenovala Neproniknutelná noc, Williams ji dokončil v roce 1947. Premiéra se konala v Ethel Barrymore Theatre v New Yorku 3. prosince 1947, v režii Elie Kazana hráli Jessica Tandyová (Blanche), Kim Hunterová (Stella), Marlon Brando (Stanley), Karl Malden (Mitch). Naposledy 17. prosince 1949.
Hra získá Pulitzerovu cenu za drama, Donaldsonovu cenu a Cenu newyorských divadelních kritiků a stala se prvním dramatem, které získalo naráz tyto tři ceny. V roce 1951 natočil režisér Elia Kazan slavný snímek Tramvaj do stanice Touha, který získal 12 nominací Americké filmové akademie, z nichž čtyři byly proměněny v Oscary. Kromě Marlona Branda byli nejvyšší filmovou trofejí oceněni všichni hlavní představitelé – Vivien Leighová, Kim Hunterová a Karl Malden.
Československá premiéra divadelní hry se konala v ostravském Divadle Petra Bezruče (8. listopadu 1960) v překladu Bedřicha Bechera a na představení spolupracovali hned čtyři budoucí členové Činoherního klubu – režie Jan Kačer, výprava Luboš Hrůza, Blanche Nina Divíšková a Stella Jiřina Třebická.
Tramvaj do stanice Touha je druhou hrou Tennessee Williamse, která se objevuje na repertoáru Činoherního klubu. Tou první byl Skleněný zvěřinec v režii Vladimíra Strniska (25. března 1997) s Věrou Galatíkovou (Matka), Petrou Špalkovou (Dcera), Ivanem Řezáčem (Syn) a Tomášem Pavelkou (Host).
Roman Císař
„Podle Tennesseeho představ bylo v Blanche cosi neposkvrněného. Byla jako zlomený motýl, jemná a citlivá, zatímco Stanley představoval temnou stránku člověka. Když Blanche říká Stelle: ʻNezůstávej pozadu, nezůstávej na úrovni divokých zvířat,ʼ mluví o zvířecí stránce lidských bytostí. Blanche sice lhala a přetvařovala se, ale dělala to proto, aby si zachovala svůj způsob života – lhaním udržovala při životě své iluze. Její slova ʻneříkám pravdu, říkám, co by mělo být pravdaʼ a ʻve svém srdci jsem nelhalaʼ myslel Tennessee opravdově. Řekl Kazanovi, že chce, aby divákům bylo Blanche líto. ʻBlanche,ʼ řekl, ʻse nakonec musí dostat porozumění a soucitu publika… aniž by bylo nutné dělat ze Stanleyho jednoznačně naprostého zloducha.ʼ“
Marlon Brando (úryvek z knihy Písně, které mě naučila matka)
Blanche Dubois : Lucie Žáčková
Stanley Kowalski: Jan Hájek
Stella Kowalská: Marika Procházková
Harold Mitchell (Mitch): Matěj Dadák
Eunice Hubbellová: Lada Jelínková
Steve Hubbell: Mojmír Maděrič
Mladík: Václav Šanda
Lékař: Petr Křiváček, Radvan Pácl
Sestra: Zuzana Vojtíšková, Adéla Rausová
Překlad: Luba a Rudolf Pellarovi
Režie: Ladislav Smoček
Dramaturgie: Roman Císař, Vladimír Procházka
Scéna: Hans Hoffer
Kostýmy: Simona Rybáková
inspice: Jana Kohoutová
světla: Milan Pastyřík, Petr Taclík
zvuk: Zdeněk John, Radek Šebele
rekvizity: Jan Janák, Marian Fiedler
masky: Zuzana Báťková, Radka Kadlecová
garderoba: Ladislava Koukalová
stavby: Tomáš Madar, Marian Fiedler, Tomáš Olejník, Tomáš Otta, Jan T.Urant