Dílo básníka, překladatele, editora, novináře, pábitele, mystifikátora, solitéra, poutníka a snivce Ivana Wernische optikou jeho přítele, režiséra Jana Nebeského. Wernischovy zdánlivě přístupné, přitom však nepolapitelné a rafinované verše, jeho poezie světská i duchovní, slova s maskou hospodsky zemité posměšnosti i tesklivá vyznání nejistotě a touze, přímá oslava slova a rytmu, nové nárazy významů, jiskry zrodu a zániku světů. Verše milované, básně zapadlé, texty neznámé i dílo zcela nové, napsané přímo pro tuto inscenaci. A především sen a slovo, které se zhmotní v magickém rituálu jménem Divadlo, jako oslava jednoho z nejvýznamnějších žijících českých básníků.
„Chodil jsem mezi stromy / A hlasy z nápovědních budek mě zavedly až k ohni / Zmateně pobíhající herci se v dýmu srážejí s hasiči / Pulzujícími hadicemi je město spojeno s mořem / Za oknem kavárny sedí hosté / Sledují každý můj pohyb / S rachotem trámů, s vřískotem třísek / Se propadla střecha / Převrácený člun se potápí / Držím se trosek a vlny mne vyhazují na pláž / Vychází slunce / Z provaziště padají střepy / Sedím na židli uprostřed prázdné, prostorné místnosti / Kolem domu holé svahy / Temné vrásně, dlouhé zářezy na povlovných stráních / O bíle omítnutou zeď se opírá žebřík.“
Režie: Jan Nebeský
Dramaturgie: Jana Slouková